Povídky

Příběh tisíce a druhé noci

30. března 2011 v 15:42 | JoJo*
Naše Paní učitelka nás přihlásila do další nesmyslné soutěže,na stránkách-kniha ( bo tak nějak ), měli jsme napsat sloh na téma Příběh tisíce a druhé noci,tedy příběh o tom,jak bude pokračovat život Šeherezády a Omara,tedy pardon,Šeherezády a krále Šahriára. Tohle je mj příbě- dělka- jedna stránka...
Občas,když král nemůže spát,vrací se Šeherezáda k pohádkám.
Ne každému se líbí,že jsou král a Šeherezád šťastni.Králův vezír Iznogoud nesdílí štěstí se svým králem. Tajně chodí mezi lid a pobízí je ke vzpouře. Na ulicích křičí : ,, Hanba králi,který se nechá ošálit mladou,chudou dívkou!" a ,,Hloupý král,takový má panovat moudrému lidu ? ". A lidé chodí kol,přikyvují a občas vykřiknou : ,, Pravda ! Pravda!" A tak se lid bouří,vezír je spokojen a král si láme hlavu nad tím,co dělat. Co jeho lid chce ? Šeherezád, jeho manželka, mu porodila potomky.Nemůže ji zavrhnout.
,,Králi,lid je nespokojený, bouří se."
,, Pověz, Iznogoude,co mám tedy dělat ? " žádá o radu vezíra.
,,Lid nechce krále,kterého obelstila chudá dívka.Bouří se.A z boje odchází vždy jen jeden vítěz.A to musíš být ty ,můj králi," pokloní se vezír a odejde. Král ihned pochopí,co tím jeho rádce myslel. Dokud bude Šeherezád naživu,bude lid nespokojen.
Je noc tisící a druhá,král nemůže spát a prohlíží si nebe plné hvězd.Nechce se vzdát své Šeherezád,nechce zklamat svůj lid. Učili ho,že on je král,jeho poddaní a ti,kterým vládne,jsou vždy na prvním místě.Přešlapuje po místnosti,jeho kroky vyruší Šeherezád ze spánku.
,,Králi,proč nespíš? Něco Tě trápí?"
,,Šeherezád,nevím,co mám dělat. Můj lid je nespokojený,bouří se." Začne král a vypoví jí celý příběh.Šeherezád naslouchá a rozhodne se vrátit k nocím,kdy králi vyprávěla.
,,Povím ti jeden příběh. V jednom království, daleko odtud, žil chudý stařec. Khalil se jmenoval.Měl dva syny Imana a Ishaqa.Jedné temné noci,kdy na nebi svítilo pramálo hvězd,zjevil se Khalilovi ve snu Alláh.
,,Khalile,vím,že máš dva syny.Obětuješ-li jednoho z nich ,získáš slávu a bohatství.Bude o tobě mluvit celá vesnice,každý tě pozná.Rozhodneš-li se pro slávu a bohatství,vyjdi zítra na horu Uhala a obětuj syna. Pak se ti pět zjevím a splním svou nabídku.
Pokračování v celém článku :))

Slzy - Jediné ,co máme společné

18. února 2011 v 18:54 | JoJo*
Možná čekáte úvahu. Mýlíte se. Je to pokus o povídku,nebo spíš o sloh. Je to do jedné soutěže , kde je téma právě rasismus,a možná tam tohle budu posílat,i když je to nepovedené,a takové,obyčejné. Ale týká se to TT,a tak se mi to i hodí :) Tak prosím,tady to je.

"Děti,tohle je Amma" představila mne učitelka třídě. Je 1. září a já nastupuju do nové školy.
"Přijela k nám z Afriky,doufám,že ji naučíte naší řeči a budete ji pomáhat." Pokračovala a já poznala,že to tak nebude. Pošklebující se obličeje byly dostatečným důkazem.
Už když mi rodiče oznámili,že se stěhujeme,a já budu chodit na jinou školu,věděla jsem,že to nebude lehké. Rasismus byl,je a nejspíš i bude. Proto jsem se hned po přistěhování začala učit česky,doufala jsem,že se tím odpor ke mně a to odsuzování aspoň trochu zmenší.
"Já vím,že se budete snažit jí pomáhat,buďte na ni hodní." A nejspíš budou navždy existovat i naivní lidé,kteř si myslí,že rasismus není. Že je každý tolerantní.Teď jsem se musela ušklíbnout já.
"Sedni si třeba tamhle." řekla a ukázala na židli vedle nějakého kluka. Jakmile to on postřehl , obsadil židli svým školním batohem. Prošla jsem kolem něj a sedla si do poslední lavice. Byla jsem sama.
Porozhlédla jsem se kolem sebe. Koukali se na mne. A já se cítila tak hrozně. Viděla jsem jejich úsměvy a jiskření v očích. Bála jsem se toho. Ukazovali si,jako bych byla nějaký druh zvířete. Říkali výrazy,které jsem neznala.Ale podvědomě jsem tušila,že to nejspíš nebudou hezká slova.
O přestávce se kolem mne shlukli. Pošťuchovali se a koukali na mě. Já na ně. Pak to začalo. Někdo mne shodil z židličky, někdo mě kopl do břicha. Bolelo to,v očích se mi nahromadily slzy. Pokračovalo to,už jsem ani nevnímala,co se děje. Zvonění na hodinu mne zachránilo,děti se vrátily do lavic a já měla volnou cestu. Utíkala jsem a zastavila se až venku v parku. Lehla si pod strom a plakala. Slzy mi volně stékaly po tvářích. Slzy,asi jediná věc,kterou máme všichni společnou. Která nás spojuje. Jedna malá slza. A přece nás nedokáže zachránit.
Copak jsem tak jiná? Proč nemůžeme držet spolu ? Pomáhat si. Proč tolik záleží na barvě kůže? A záleží na ní? Kdyby byli lidé v Africe bílí,měli bychom pořád problémy ? Možná by si našli jinou věc,kvůli které bychom se trápili,kvůli které bychom byli odstrkováni. Možná barvu očí,vlasů, je toho tolik. Protože,kdo chce psa bít,hůl si vždycky najde.

Pointa ? Žádná není. Snad jen to,že kdyby byli všichní bílí,stejnak by se našly rozdíly,díky kterým by se opět "rozeštvalo" lidstvo. Barva očí,vlasů,povaha,výška,šířka. Ale slzy,ty máme všichni. A jsou stejné . A přece nás nedokáží spojit. A přitom,spoluprací bychom toho mohli dokázat spoustu. 

Prosím,i když to není moc reálné,doufám,že se nevyskytne někdo,kdo to zkopíruje. Jinak se budu zlobit.

Klíč-začátek něčeho,co jsem zase nedotáhla dokonce

16. října 2010 v 10:30 | *JoJo*



Opět jsem psala něco,co jsem nedotáhla dokonce.No spíš jsem zkoušela psát,moc mi to nešlo :)Je to staré,ani nevím,kde jsem to vyhrabala.Jak staré to vůbec tedy je ?Já nevím asi rok?Tak nějak,našla jsem to v dokumentech v nějaké složce,kde to mělo odpočívat v pokoji.Ale né,já tu hrůzu musela vyhrabat!



Klíč

Prolog

   "To dítě je klíč.Chápeš?Musíš ho zabít.To dítě je klíč ke dveřím blaženosti.Nikdo ho nesmí dostat.Pokud bude využit v pravou chvíli a na pravém místě,mohlo by se stát,že lidstvo postoupí do vyšší dimenze.Do stavu,kdy jim nebude záležet na penězích.A to se prostě nesmí stát,rozumíš?"zařvalo rozzlobeně Oko.
   "Zabiju ho,slibuju."odpověděl zhypnotizovaný Patrik.
   ,,Ach,ty blázne."zasmálo se.,,To dítě,klíč,nejde jen tak zabít.Nemůžeš ho probodnout kůlem,jako nějakého upíra.Ani jed ti nepomůže.Musíš splnit zkoušky ,získat tu květinu."
   "Jakou květinu?"
   ,,Zapomněl jsem.Přeci Aphroditum Gota.Květinu smrti a života.Vypěstoval ji jistý Emans Carter asi před sto lety,vědě,co bude,to on stvořil příběh klíče.To on určil,kdobude nosit poctu klíče.Klíč může umřít buď květinou nebo přirozeně stářím.Zemřelo již spousty klíčů a úděl se vždy přenesl na nového člověka,na nové dítě.Tenzatracený Emans věděl,že nejde o klíč pořád bojovat a tak stvořil květinu,díky kterré má stejkné šance zlo i dobro,bohužel pronás.Pokud ji použije dobro,probouzí v klíči schopnosti zachránit lidstvo a ukázat mu pravou cestu.Pokud ji však použije zlo,tedy my,vytratí se z klíče dobro a obrátí ho na naši stranu,v případě velkého sebeovládání a vůle klíče,který se nebude chtít svého dobra vzdát ,ho jednoduše zabije.Chápeš?"
   ,,Jak tu květinu získat?"otázal se Patrik.
,   ,Jednoduše,musíš zvládnout čtyři zkoušky,čtyři lístky.Zkoušku ohně,vody,země a vzduchu."
   ,,Pak získám květinu?"
   ,,Ano a dostavíš se k dítěti,ke klíči.Pak stačí květinu mu předat."zasmálo se Oko.
   ,,Udělám,co bude v mých silách pane."
   ,,Ano,to uděláš."zasmálo se okno.
   ,,Jen mi ,pane, s dovolením
řekni.Kdo je ten klíč,kde se nachází?"
   "Jak už jsem řekl,ten klíč je dítě.Nejčistší dítě na celém světě.Dítě,které se narodil ve středu.Mezi zlem a dobrem.Je to tvoje dítě.Ty jsi zlo a tvá žena dobro.Ve zkouškách budeš bojovat proti ní.Oni si ji přebraly,pablb Sam.Nesnáším ho.Vždycky mi můj plán překazí,tentokrát to nezvládne,tentokrát mám tebe Patriku,že ano?"
   ,,Samozřejmě pane,to dítě,skoro ho neznám a má žena?Kdo není se mnou je proti mně."odpověděl stále ještě zhypnotizovaný Patrik.
   "Dobrá příteli.Sam si to nejspíš neuvědomuje,ale i v pekle mám moc.Přímo ďábelskou."zachvělo se smíchem oko,k němuž se po chvíli přidal i Patrik.Byl to hrozivý smích plný vzteku,zloby,pomsty a zla…

Vzpomínky v deníku

9. září 2010 v 19:12 | JoJo*
Měla jsem náladu a chtěla jsem něco napsat.Je to krátké,je to divné a je to neprofesionální a nezačátečnické,je to velmi amatérské.Nidky jsem nepsala,nepíšu hodně,ale baví mě to.To,že mne to baví je pro mne nejdůležitější a chci se v tom zdokonalovat.Jestli chcete přečtěte si,jestli chcete budu ráda,když mi tu napíšete komentář,s radou?Jak se zlepšít?Já nevím.
Vzpomínky v deníku
Vrásčité ruce berou do rukou starý,špinavý a pomačkaný sešit.Podíváš-li se zblízka poznáš,že ruce patří k tělu a tělo ke stařence s šátkem kol hlavy,ženě v zástěře a stříbrnými vlasy na ramena,které ji hlavu obklopují jako svatozář.Podíváš-li se zblízka poznáš,že starý a pomačkaný sešit je vlastně deník se zápisky každého dne,s fotkami a básničkami.Co se tam píše?To není nutné vědět.Babička otevře deník a hledá příslušnou stránku.Listuje,vzpomíná a občas ukápne slza,než se zastaví někde na konci deníku.Stránka je nejvíce pomačkaná a písmo rozmazané od spršky slz,které týden co týden zalévají napsané vzpomínky.Škoda,že nikdy nevyrostou a znova se nestanou skutečností.V rohu se píše den dvacátý a měsíc devátý.Rok 1943.Kdyby nebylo deníku,stařenka by vzpomínala i tak.Na svého milého.Černovlasého,modrookého,kudrnatého a vysokého Jana.
 
 

Reklama
Reklama